Zdravotní sestry navštěvují naše pacienty doma

Domácí péče


Kontaktujte nás


Aktuality

Domácí péče

Domácí péče je forma zdravotní péče, která je poskytována všem lidem v jejich vlastním sociálním prostředí, tedy v jejich domovech. Je zaměřena na udržení a podporu zdraví, navrácení zdraví a rozvoj soběstačnosti, zmírňování utrpení nevyléčitelně nemocného člověka a zajištění klidného umírání a smrti.

Domácí péče poskytuje pacientům kvalitní péči v jeho přirozeném domácím prostředí po ukončení hospitalizace nebo jiné ústavní péče. Umožňuje zkrátit dobu hospitalizace a nepřerušit potřebný kontakt mezi pacientem a nemocnicí. Z pohledu pacienta znamená tato služba především jeho brzké navrácení do domácího prostředí a možnost pokračování v potřebné odborné ošetřovatelské péči v jeho domácnosti.












Komu je domácí péče určená

Domácí péče je určena pacientům v pooperačním a poúrazovém období, rovněž pro klienty s chronickým onemocněním, jejichž zdravotní stav vyžaduje dlouhodobou a pravidelnou domácí péči kvalifikovaného personálu. Dále klientům po mozkových příhodách, s roztroušenou sklerózou, cukrovkou, pacientům s plným nebo částečným ochrnutím, klientům s duševním onemocněním i chronickou bolestí. Domácí péče navazuje na léčebnou péči praktických lékařů pro dospělé, děti a dorost, ambulantních specialistů a ošetřujících lékařů ve zdravotnických zařízeních.

Sestry pracují v souladu s diagnózou stanovenou lékařem a poskytují základní a specializovanou ošetřovatelskou péči prostřednictvím ošetřovatelského procesu. Dbají na ochranu práv každého pacienta, pracují s respektem a zachováním důstojnosti pacienta. Zdravotní služby poskytují jednotlivcům i rodinám v koordinaci se službami jiných oborů.

Rozsah a četnost domácí péče ordinuje lékař. Péče je poskytována bezplatně, veškeré výkony jsou hrazeny zdravotní pojišťovnou. Dostupnost péče je 7 dní v týdnu, včetně svátků, 365 dnů v roce.

Spektrum naších služeb:

Jak péče probíhá:

Podmínky pro zahájení a poskytování péče

  1. prostředí, ve kterém se pacient nachází, musí být vhodné pro poskytování domácí péče
  2. pacient nesmí ohrožovat zdraví pracovníků agentury
  3. požadovaná péče musí být v možnostech agentury domácí péče

Zahájení domácí péče

Po indikaci domácí péče ošetřujícím lékařem je klient navštíven vybraným pracovníkem agentury. Je proveden vstupní pohovor, vyšetření klienta i stavu jeho vlastního sociálního prostředí, seznámení klienta s rozsahem výkonů a frekvencí návštěv.  S klientem, popřípadě jeho rodinou či blízkými je dohodnut harmonogram odborné i laické péče.

Průběh péče

Vybraný pracovník agentury domácí péče, dochází za pacientem do jeho vlastního sociálního prostředí dle stanoveného harmonogramu a provádí požadované výkony dle ordinace lékaře. S pacientem i jeho rodinou konzultuje veškeré změny v indikaci péče, změny frekvence návštěv, změny zdravotního stavu apod. Veškeré změny a důležité informace předává praktickému (ošetřujícímu) lékaři pacienta.

Změna indikace

Pokud dojde ke změně zdravotního stavu klienta, indikuje rozsah změny v poskytování domácí péče praktický lékař, čímž písemně změní rozsah popřípadě četnost původní indikace.  K tomuto požadavku je nutno vystavit nový poukaz, kdy jako den zahájení vyznačí den, od kdy změnu požaduje. Předchozí poukaz tímto novým požadavkem pozbývá platnost.

Prodloužení péče

V případě, že zdravotní stav pacienta vyžaduje další péči i po uplynutí platnosti poukazu, je nutné vyplnit nový poukaz. U pacientů, u kterých je předpoklad v pokračování péče, včas upozorníme lékaře na prodloužení poukazu, tak aby nedošlo k nečekanému přerušení péče. Platnost poukazu je omezena u praktického lékaře na 3 měsíce, po propuštění z nemocnice na 14 dní.

Přerušení/ukončení péče

    1. na žádost praktického lékaře, při splnění cílů péče
    2. pacient domácí péči odmítá/vůbec nespolupracuje
    3. pacient nebo prostředí, ve kterém se nachází, ohrožuje zdraví pracovníků agentury
    4. požadovaná péče není v možnostech agentury domácí péče
    5. při odmítnutí nebo přerušení péče, dbáme na to, aby nedošlo k ohrožení pacientova zdraví či života

Informace pro lékaře:

Domácí péče je realizována prostřednictvím „ošetřovatelských návštěv“, které provádí všeobecná sestra ve vlastním sociálním prostředí klienta. Pojišťovna hradí svým pojištěncům maximálně 3 ošetřovatelské návštěvy denně.

Výkony domácí péče lze vykázat pouze: (dle vyhl. 45/1997 Sb.)

  1. při indikaci registrujícího praktického lékaře nebo registrujícího praktického lékaře pro děti a dorost
  2. při indikaci ošetřujícího lékaře při hospitalizaci, a to po dobu nezbytně nutnou, nejvýše však 14 dnů po ukončení hospitalizace.

Přepis domácí péče registrujícím lékařem nebo registrujícím lékařem pro děti a dorost má platnost nejvýše 3 měsíce.

Žádost o poskytování domácí péče musí být vyhotovená písemně. K vyžádání péče a předpisu domácí péče je nutno používat tiskopis VZP-06dp/2009.  Tento tiskopis je nutno vyplnit kompletně, včetně všech požadovaných zdravotních údajů o klientovi, stupni jeho mobility i dalších náležitosti.

V domácí péči existují čtyři typy návštěv. Jednotlivé typy se liší pouze časovým rozsahem – 15, 30, 45 a 60 minut. Rozsah poskytované péče stanoví ošetřující lékař.

K vybranému typu návštěvy je nutno doplnit stručnou formou konkrétní požadované výkony, které v rámci indikovaného typu návštěvy jsou vyžadovány. Jedná-li se o výkony nesoucí s sebou určité materiálové náklady, je nutno zároveň uvést číslo příslušného kódu. Kódy obsahují průměrné materiálové náklady, které jsou nezbytně nutné pro provedení základního výkonu.

Kódy výkonů – časové kódy

Kódy výkonů – materiálové kódy

Kódy výkonu – prováděné v mimopracovních dnech a v nočních hodinách

Zahájit domácí péči lze v den, který je uveden na poukaze nebo nejpozději den následující po oznámení požadavku. U pacientů propuštěných z lůžkového zařízení může být hrazená péče zahájená až den následující po propuštění, neboť ošetřovatelská péče je v den propuštění hrazena lůžkovému oddělení a nebude uhrazena agentuře domácí péče.

Domácí péče je zahájená prvním dnem, kdy pacienta navštíví sestra a pokračuje až do doby ukončení péče lékařem nebo je ukončena z jiných důvodů, např. hospitalizace, úmrtí pacienta apod.

Domácí péče je možné indikovat až do rozsahu 3 hodin denně (včetně víkendů a svátků). Je ovšem třeba, aby rozsah péče byl stanoven účelně.

Splňuje-li ordinace domácí péče všechny požadavky, péče je plně hrazena ze zdravotního pojištění a pacient zásadně nic nedoplácí.

Kdy zdravotní pojišťovna péči neuhradí?

Pokud domácí péči vyžaduje např. ambulantní specialista (odběry krve pro diabetologickou ambulanci), musí požádat praktického lékaře, aby domácí péči schválil. Taky není možné, aby domácí péči požadoval nemocniční lékař u pacienta z ambulance. V tomto případě nelze péči vyúčtovat zdravotní pojišťovně.

Zdravotní pojišťovna péči neuhradí, je-li indikována ambulantním specialistou (např. onkologem, diabetologem, chirurgem, internistou) nebo nemocničním lékařem u pacienta, který není propuštěn z nemocnice. V takových případech je nutná indikace praktickým lékařem.

Odběr biologického materiálu – kultivační vyšetření:

Jedná se o odběry moče, sputa, stěru z ran, krku apod. Tyto odběry představují kultivační vyšetření z odebraného vzorku biologického materiálu, pomocí kterého lze určit přítomnost a druh mikroorganismu (bakterii, virů, hub) způsobující onemocnění. Kromě určení původce infekce lze také zjistit citlivost prokázaného původce infekce na antibiotika.

  K čemu jednotlivá slouží:

Obecné zásady při provádění odběrů, stěru/výtěru:

Zásady, které by měl pacient před odběrem dodržet:

Jak samotný odběr probíhá:

◦       výtěr z krku – sestra pacienta uloží do polohy vsedě nebo polosedě, stlačí ústní lopatkou kořen jazyka a vatovým tampónem otáčivým pohybem shora dolů setře povrch mandlí nebo patrových oblouků.

◦       výtěr z nosu – sterilním tamponem provede sestra stěr z okraje nosního vchodu a následně zachytí krouživým pohybem nosní sekret.

◦       výtěr z rekta (konečník) –  sestra uloží pacienta do polohy vleže na boku anebo vyzve pacienta k předklonu a odběrový tampón zavede rotačním pohybem do rekta do hloubky asi 3-4cm. Následně výtěrovou štětičku vloží do nádobky s živnou půdou a uzavře.

◦       odběr sputa – sestra požádá pacienta aby zakašlal a odebere sekret z dolních cest dýchacích do sterilního kontejneru.  Pacient, který má zavedenou tracheostomii, provede sestra odběr sputa při odsávání z dýchacích cest sterilní odsávací kanylou.

◦       odběr moče se provádí dvěma způsoby:

1.     po pečlivém umytí a osprchování genitálu, se zachytí střední proud moče do sterilní zkumavky. Tzn. že první porci moče vymočí pacient do mísy a zachytí střední proud moče do sterilní zkumavky.

2.     cévkovaná moč se odebere při jednorázové katetrizaci močového měchýře nebo z nově zavedeného permanentního katétru přímo do sterilní zkumavky.

◦       stěr z povrchových defektů kůže se provádí sterilním vatovým tampónem, kdy sestra otře místo zánětu nebo tkáň na spodině rány.

◦       stěr z chronické rány se provádí rovněž sterilním vatovým tampónem. Technika stěru by měla postihnout co největší rozsah. Sestra tampónem pohybuje na povrchu rány technikou tzv. desetí bodů a zároveň využívá metodu „cik-cak“ a lehkým tlakem ještě tampón roluje a otáčí 360°.

Co musí obsahovat žádanky ke kultivačnímu vyšetření:

Shrnutí:

 Odběry ke kultivačnímu vyšetření vždy indikuje praktický nebo jiný ošetřující lékař, který vystaví žádanku k požadovanému vyšetření. Sestra po předchozí domluvě s pacientem provede odběr dle stanovených pokynů a zajistí transport odebraného vzorku do laboratoře. Výsledky jsou z laboratoře předány lékaři, který výkon požadoval do 2-4dnů.

Odběr biologického materiálu

Jedním z nejčastějších zdravotních výkonů, které lze provést v domácím prostředí pacienta jsou odběry biologického materiálu. Jedná se především o odběry krve, moče, sputa, stěru z ran, výtěru z krku, stolice apod. Odběry biologického materiálu se provádí zejména u pacientů, kteří se ze zdravotních důvodu  nemůžou dostavit  ke svému ošetřujícímu lékaři. Příčina může být různá, nejčastěji je to imobilita pacienta, částečná nebo úplná, pooperační období, onemocnění pohybového aparátu a další.

Odběr biologického materiálu se provádí na základě požadavku praktického lékaře, který rozhodne, o jaký odběr se bude jednat, podá pokyny k odběru, popřípadě vystaví žádanku k odběru. Odběry krve nebo jiného biologického materiálu lze provést také na žádost specializovaných ambulanci jako např. diabetologická, nefrologická nebo kardiologická ambulance. Tyto odběry se provádí se souhlasem praktického lékaře. Pokud je pacient propuštěn z nemocnice a jeho stav vyžaduje během 14 dní po propuštění odběry, indikuje výkon nemocniční ošetřující lékař.

Význam slova biologický materiál:

Nejčastěji prováděné odběry krve:

Provedení odběru krve:

Vlastní odběr krve:

  1. uzavřeným systémem (Sarstedt Monovette)
    • kdy jehlu nasadí na odběrovou stříkačku S-Monovette
    • provede vpich a když se v hrdle stříkačky objeví krev, uvolní škrtidlo, aby byla nabrána proudící krev
    • tahem píst vytáhne a počká, až se hladina krve ve stříkačce ustálí
    • poté, buď pokračuje odběrem do další zkumavky nebo odběr ukončí
    • pokud provádí odběr do zkumavky s přídavkem antikoagulačního činidla, zkumavku po odběru ihned několikrát mírně promíchá pomalým otáčením
    • po odběru vyzve pacienta, aby ruku uvolnil, jehlu vytáhne, na místo vpichu přitlačí tampón a po chvíli přelepí náplasti s polštářkem
  1. otevřeným způsobem (za použití klasické jehly a stříkačky)

Co musí obsahovat žádanky k odběru krve:

Příprava pacienta před odběrem krve:

 

Odběr moče

Zásady při odběru moče:

Shrnutí:

Odběr krve nebo moče vždy začíná ordinací lékaře, který řádně vyplní žádanku k vyšetření biologického materiálu. Pacient by měl dodržet veškerá omezení před odběrem, aby výsledek  nebyl negativně ovlivněn. Sestra pak navštíví pacienta v domluveném čase a provede konkrétní výkon. Následně zajistí transport materiálu do laboratoře, aby vyšetření mohlo být provedeno co nejrychleji. Výsledky vyšetření jsou z laboratoře předány lékaři, který výkon požadoval. Nejčastěji již následující den můžete být o výsledku informováni ošetřujícím lékařem.

Aplikace injekcí

Podávání léků je nezbytnou součástí procesu léčby pacienta. Veškeré léky je nutné podávat velmi přesně, podle ordinace lékaře a také vhodným způsobem. Nejobvyklejší a nejpohodlnější způsob podávání léků je ústy. V situacích, ve kterých nelze podat léky ústy, např. potřebujeme-li dosáhnout rychlejšího nástupu účinku léku, můžeme podat léky pomocí injekcí čili parenterálně. I v domácím prostředí lze zajistit aplikaci léčivých látek pomocí injekcí a to na základě ordinace lékaře, který dle stavu a vývoje Vašeho onemocnění určí dávku a četnost podávání léků.

Mezi parenterální aplikace patří:

  • s.c. – subkutánní aplikace – do podkoží
  • i.m. – intramuskulární – do svalu
  • i.v. – intravenózní – do žíly.

INTRAMUSKULÁRNÍ INJEKCE je vpravení účinného léku do svalu:

· do svalu se aplikují léky ve formě roztoku, emulzí, olejnaté léky a suspenze.

· množství podané látky bývá obvykle 1-20ml.

· nejčastějším místem aplikace je velký a střední hýžďový sval, dále pak sval stehenní, ev. deltový sval na rameni.

· výhodou intramuskulárních injekcí je rychlejší vstřebávání než při subkutánní aplikaci.

· intramuskulární aplikace se využívá především pro aplikaci:

  • analgetik – léky tlumící bolest: Almiral, Dolmina, Tramal.
  • myorelaxancií – léky uvolňující kosterní svalstvo: Muscoril.
  • vitamínů – Milgamma, B12, Neuromultivit, Calciferol.

Postup při aplikaci injekce do svalu:

· sestra před výkonem seznámí pacienta o způsobu a účelu aplikace.

· dotazem zjistí, zda pacient netrpí alergií na dezinfekci nebo lék.

· nachystá si pomůcky k aplikaci, provede hygienickou dezinfekci rukou a připraví si injekci.

· zkontroluje pomůcky i ampuli s lékem: název, expiraci, množství, vzhled přípravku a to, zda je lék určen k předepsané aplikaci.

· určí vhodné místo aplikace a uloží pacienta do vhodné polohy (poloha vleže na břiše, na boku, poloha na zádech popř. vsedě při aplikaci do stehna).

· provede dezinfekci, vypne kůži v místě vpichu a rychlým pohybem zavede injekční jehlu do svalu, pod úhlem 90°. U kachektických nemocných vytvoří kožní řasu a jehlu zavede pod úhlem 60°.

· provede aspiraci a při negativní aspiraci pomalu aplikuje léky.

· po vpravení léku do svalu, jehlu vyjme, překryje místo vpichu čtverečkem, velmi lehce promasíruje a přelepí náplasti.

· během výkonu a po něm sleduje stav pacienta, výskyt možných vedlejších účinku a následně přeměří fyziologické funkce (TK a P).

· při výskytu nežádoucích účinku kontaktuje lékaře.

SUBKUTÁNNÍ INJEKCE je vpravení léčebného roztoku do podkoží:

· vstřebávání léku je pomalé, účinek se dostavuje za 10-20 minut.

· množství podané látky bývá obvykle 0,2-2ml.

· nejčastějším místem aplikace je zevní strana paže, zevní strana stehna , oblast břicha a hýždě.

· touto formou se podávají:

  • antikoagulancia – léky snižující srážlivost krve: Fraxiparin, Zibor .
  • inzulin – používá se k léčbě cukrovky.

· k subkutánní aplikace se používají obvykle inzulinové stříkačky nebo předplněné stříkačky se zabudovanou jehlou.

Postup při aplikaci injekce do podkoží:

· sestra před podáním léku provede identifikaci pacienta a zkontroluje ordinaci lékaře.

· dotazem zjistí, zda pacient netrpí alergií na dezinfekci nebo lék.

· provede hygienickou dezinfekci rukou a připraví injekci s lékem.

· určí vhodné místo k aplikaci a uloží pacienta do vhodné polohy.

· provede dezinfekci místa vpichu dle zvyklostí pacienta.

· suspenze před aplikací promíchá (roluje mezi dlaněmi nebo převrátí, netřepe).

· inzulin natáhne v mezinárodních jednotkách dle ordinace lékaře.

· po odstranění krytu z jehly provede vpich do kožní řasy pod úhlem 45°nebo 90°, podle délky jehly a typu kůže.

· při aplikaci antikoagulancií neodstraňuje vzduchovou bublinu, neaspiruje a po celou dobu aplikace drží kožní řasu.

· aplikuje lék zatlačením na píst, u inzulinu stiskem dávkovacího tlačítka.

· po aplikaci léku vyčká přibližně 5-10 vteřin a poté jehlu vytáhne.

· po aplikaci nízkomolekulárního heparinu nemasíruje místo vpichu.

· místa vpichu pravidelně střídá.

· použité jehly a stříkačky odloží do nádoby k tomu určené.

Shrnutí:

I v domácím prostředí lze zajisti aplikaci léčivých látek pomocí injekcí. Týká se to pacientů, kteří se nemohou z důvodu akutního nebo chronického onemocnění dostavit k lékaři. Aplikaci injekcí indikuje lékař, který vystaví recept a dle stavu onemocnění předepíše dávku a četnost aplikace léků. Následně sestra, která je vybavena potřebnými pomůckami jako dezinfekce, injekční stříkačky a jehly, náplasti, navštíví pacienta v jeho domácím prostředí a dle požadavku lékaře aplikuje léky podle předem stanoveného harmonogramu.

Aplikace inzulínu

Diabetes mellitus je komplexní metabolická porucha, při níž organismus není schopen zpracovávat glukózu jako za fyziologických podmínek v důsledku absolutního nebo relativního nedostatku inzulinu a současné periferní inzulinové rezistenci. Léčí se obvykle dietou a antidiabetiky v tabletové formě, ale v některých případech se volí léčba inzulinem.

Inzulin je hormon produkovaný beta-buňkami slinivky břišní. Jeho nejdůležitější funkci je udržení normální koncentrace glukózy v krvi a zajištění jejího vstupu do buněk.

Inzulin se podává ve formě podkožní injekce v různých schématech, tzv. inzulinových režimech, podle stadia a typu onemocnění. Aplikuje se do míst s větším množstvím tuku, nejčastěji do oblasti břicha, horní zevní poloviny paže, přední strany stehen a horní třetiny hýždí. Místa aplikace je nutno střídat, postupovat systematicky a neaplikovat do míst zanícených či bolestivých. Nejpoužívanější pomůckou pro podkožní aplikaci je inzulinové pero, do kterého se vkládají cartridge – náboje (skleněné nádobky s inzulinem) nebo inzulinová pera jednorázová – předplněná.

Inzulin se podává s určitým předstihem, v případě lidského inzulinu je doporučováno 15-30minut před jídlem, u inzulinových analogů těsně před nebo na začátku jídla. Ideální odstup může být individuální, vždy záleží na ordinaci lékaře – diabetologa. 

Postup při aplikace inzulinu:

  • sestra před aplikaci informuje pacienta o nutnosti a způsobu aplikace.
  • uloží pacienta do polohy vsedě, event. vleže.
  • pohledem zkontroluje nezávadnost inzulinu.
  • suspenze před aplikaci promíchá (roluje mezi dlaněmi nebo několikrát převrátí).
  • natáhne inzulin v mezinárodních jednotkách podle ordinace lékaře.
  • zvolí a dezinfikuje místo vpichu. V domácím prostředí při dodržování hygienických podmínek postačuje čisté aplikační místo.
  • sundá kryt z jehly.
  • vytvoří kožní řasu v místě vpichu a šetrně aplikuje inzulin pod úhlem 90°nebo 45° (volba úhlu závisí na stavu podkožní konstituce těla, délky jehly apod.)
  • místa vpichu důkladně střídá, čímž chrání tkáň před poškozením (lipodystrofie).
  • stejné místo nepoužívá k aplikaci vícekrát než 1x za měsíc. Injekce by měly být rozmístěny alespoň 2cm od sebe.
  • pomalu aplikuje dávku inzulinu stiskem dávkovacího tlačítka.
  • dávkovač ponechá v místě vpichu alespoň 5-10 sekund po úplném zatlačení dávky.
  • poté jehlu opatrně vytáhne.
  • provede záznam do deníčku pacienta a do zdravotnické dokumentace.

Shrnutí:

Léčba inzulinem vyžaduje pravidelnost, podávání inzulinu a úpravy dávek souvisí jak s jídlem, tak běžnými denními úkony. Úspěšnost léčby závisí na diabetikovi samotném. Pokud pacient není schopen aplikovat inzulin samostatně, je zde možnost zajištění domácí péče. V takovém případě, sestra dojíždí za pacientem domů a dle domluvy, v pravidelných časech a v závislosti na jídle aplikuje inzulin dle ordinace lékaře.

Nácvik a zaučování aplikace inzulínu

Pokud je pacient propuštěn do domácího ošetření a je mu zavedena léčba inzulinem, lze ze začátku využít domácí péči k nácviku aplikace inzulinu. Sestřička z domácí péče navštíví pacienta doma a dle doporučení lékaře učí pacienta aplikovat inzulin, zacházet s inzulinovým perem a glukometrem. Pokud se pacient stane samostatným, je možno domácí péči ukončit.

Postup při nácviku aplikace inzulinu:

  • sestra seznámí pacienta s výkonem.
  • edukuje pacienta nebo i rodinné příslušníky o:
    • nutnosti inzulinoterapie – dodržování předepsané dávky, vedení záznamu dávek inzulinu.
    • způsobu aplikace inzulinu:
      • místo autoaplikace – podkoží břicha, stehna.
      • další místa vpichu – horní část paže, hýždě.
    • nutnosti střídat místa vpichu.
    • neaplikovat do oteklého, barevně změněného, bolestivého nebo zatvrdlého místa.
    • dodržování zásad osobní hygieny při aplikaci.
    • dodržování doby závislosti na jídle.
    • používání a manipulaci s inzulinovým perem:
      • zásoby inzulinu nutno skladovat v lednici při teplotě 2-8°C.
      • používaný inzulin skladovat při pokojové teplotě.
      • nepoužívat inzulin po expiraci.
      • po každé výměně náplně inzulinu odstřihnout 1 až 2 jednotky.
      • suspenze před aplikací promíchat.
    • riziku vzniku akutních i chronických komplikací.
    • sledování a rozpoznání akutních příznaků u:
      • hypoglykemie – třes, chvění, pocení, nervozita, bledost, ospalost apod. → nadměrná dávka inzulinu, neadekvátní nebo opožděný příjem potravy, nepřiměřená fyzická aktivita.
      • hyperglykemie – polyurie, polydipsie, slabost, malátnost, letargie apod. → nedostatečná dávka inzulinu, nekontrolovaný přísun stravy, nemoc.
    • selfmonitoringu – používání glukometru, provádění záznamu glykemií.
    • dále sestra informuje pacienta o zdravém životním stylu včetně stravy a pohybu.
    • v péči o nohy a výběru vhodné obuvi.

Shrnutí:

Začátek nové léčby přináší do života pacienta určitou nejistotu. Pokud je pacient nebo jeho rodina nejistá jak postupovat a zvládat nové situace, je možno využít služeb domácí péče. Sestřička, která dochází za pacientem domů, edukuje pacienta o nutnosti dodržovat léčebný režim. Ten spočívá v pravidelné aplikaci inzulinu, pravidelném užívání léků, dodržování vyvážené stravy, nošení vhodné obuvi apod. Tato péče je rovněž hrazena ze zdravotního pojištění.

Měření glykemie

Selfmonitoring neboli samostatné, domácí měření hladiny glukózy v krvi je nedílnou součástí života pacientů s diabetem. V praxi to znamená, že si pacient změří glykemií glukometrem a na základě naměřeného výsledku si může upravit dávku inzulinu nebo příjem potravy. Provádí se pomocí osobních glukometrů s využitím kompatibilních testovacích proužku. Pacienti jsou svým lékařem – diabetologem edukování o hodnotách glykemie, stejně tak mají stanoveno kdy se má glykemie měřit, jak mají vést záznam a jak upravovat podle selfmonitoringu režim. Cílem selfmonitoringu je tedy udržet glykemii co nejblíže cílovým hodnotám a předejít jak vysokým hodnotám cukru (hyperglykemii), tak nízkým hodnotám cukru (hypoglykemii).

Postup při odběru kapilární krve:

  • sestra informuje pacienta o výkonu.
  • pacient si umyje ruce mýdlem a teplou vodou a následně je důkladně osuší.
  • sestra odběrové místo (prst) nedezinfikuje, pouze opláchne vodou nebo umyje mýdlem.
  • pokud odběrové místo dezinfikuje, první kapku setře.
  • zapne glukometr a nasadí testovací proužek.
  • provede vpich pomocí lancety nebo odběrového pera (autolancety) z boční strany prstu, zejména 3-5. prstu nedominantní ruky.
  • přiloží prst k proužku (samonasávací), pokud není uvedeno v návodu na obsluhu jinak.
  • k měření použije dostatečné množství krve.
  • počká na výsledek (několik sekund).
  • zlikviduje proužek bezpečným způsobem.
  • provede záznam do glykemické karty pacienta a do zdravotnické dokumentace.

Shrnutí:

Samokontrole cukru v krvi se říká selfmonitoring. Provádí se jak v úvodu nemoci tak periodicky a umožňuje získat přehled o profilech, které poukazují na reálnou situaci nemocného. Monitoring glykémie musí být prováděný pravidelně, systematicky s cílem udržení motivace a kompliance diabetika. V domácím prostředí se provádí se 1-3x denně dle ordinace lékaře. Úkolem sestry je rovněž sledování zda pacient techniku selfmonitoringu zvládá, podpor a motivace

Aplikace infuzní terapie

Další možnosti jak aplikovat léky mimo trávicí trakt je způsob intravenózní čili nitrožilní. Intravenózní podávání léků hraje v péči o pacienty významnou úlohu s cílem uzdravit nebo zlepšit jejich zdravotní stav.  Infuzní terapie představuje vpravení většího množství tekutin nebo léků do organismu nitrožilní cestou. Infuzi podáváme do periferního nebo centrálního katétru. Můžeme ji také aplikovat subkutánně neboli podkožně, tento způsob se pak nazývá hypodermoklýza, a používá se převážně v domácí hospicové péči a rovněž v paliativní péči jako preferovaný způsob podávání léků.

Nejčastější důvody aplikace infuzní terapie:

Způsoby aplikace infuzní terapie:

  1. Pomocí periferního žilního katétru, kdy se zavede kanyla do periferní žíly, do které je podávána infuze.

Postup při podávání infuze:

  1. Pomocí centrálního žilního katétru, nejčastěji do venózního portu.

 Postup při podávání infuze:

  1. Pomocí subkutánní kanyly, kdy je infuze podávána do podkoží = hypodermoklýza

 Postup při zavedení infuze:

Shrnutí:

O podání infuzní terapie v domácím prostředí vždy rozhoduje lékař, který vychází z aktuálního zdravotního stavu pacienta. Ten ordinuje infuzní roztok a léky, které do něj budou přidány. Sestra na základě indikace lékaře infuzi připraví a podává, korektně s dodržováním všech zásad asepse.  Sestra je rovněž vybavena potřebnými pomůckami jako dezinfekce, injekční stříkačky a jehly, náplasti, infuzní soupravy, infuzní pumpy nebo lineární dávkovače. Pacienta v domácím prostředí navštíví po vzájemné domluvě a infuzní terapie je podávána dle předem stanoveného časového plánu.

Ošetřování ran

Rána je definována jako porušení kontinuity kožního povrchu a integrity organismu, porušení anatomické struktury a funkce kůže způsobené různými příčinami zasahujícími různě hluboko do podkožních tkání.

Rány klasifikujeme z několika hledisek. Podle průběhu a délky hojení rozlišujeme rány akutní a chronické.

Postup při ošetřování rány:

Shrnutí:

 V domácí péči se setkáváme s ranami akutními i chronickými. Léčba chronických ran je dlouhodobá, vyžaduje úsilí a trpělivost jak ze strany pacienta tak i zdravotníka, protože fyziologické hojení u těchto ran stagnuje a selhává. Proces hojení může být ovlivněn rovněž lokálními i systémovými faktory. K systémovým faktorům patří vysoký věk, pohlaví, onemocnění jako diabetes mellitus, imunodeficience, selhání jater, ledvin, závažné onemocnění srdce a plic. Hojení rovněž ovlivňuje nutriční stav (malnutrice, obezita), psychosociální faktory (stres, strach z recidivy onemocnění), farmakoterapie (glukokortikoidy, chemoterapie), imobilita, inkontinence apod.  Léčba proto musí být komplexní aby byla efektivní.

Cévkování močového měchýře

Cévkování neboli katetrizace močového měchýře je zavedení katétru (cévky) přes močovou trubici do močového měchýře k zajištění odtoku moče. Rozlišujeme katetrizaci jednorázovou, kdy je cévka ihned po vyprázdnění močového měchýře odstraněna, např. při nemožnosti se vymočit nebo při odběru moče na bakteriologické vyšetření. V případě permanentní (dlouhodobé) katetrizaci zůstává cévka ponechána delší dobu. Moč odtéká z močového měchýře pomocí speciální cévky, která má na konci balónek naplněný sterilní vodou, který brání vyklouznutí z močového měchýře a drenážního systému (sběrný sáček s výpustí). Permanentní katetrizace je indikována u imobilních pacientů, v pooperačním období kdy je pacientův pohyb na lůžku omezený.  Rovněž při urologických onemocněních jako zbytnění prostaty, při rozsáhlých kožních defektech v sakrálních nebo perineálních oblastech, při opruzeninách a při inkontinenci moči.

Obecné zásady při katetrizaci močového měchýře:

Postup při zavedení močového katétru:

Doporučení při zavedení permanentního katétru:

Shrnutí:

Dalším častým výkonem, který lze provést v domácím prostředí pacienta je katetrizaci neboli cévkování močového měchýře. O zavedení i odstranění močového katétru rozhoduje lékař na základě zdravotního stavu pacienta. Sestra výkon provádí, edukuje pacienta i rodinu jak zacházet se zavedeným katétrem a v případě komplikaci kontaktuje lékaře.

Klyzma

Klyzma neboli nálev je aplikace určitého množství tekutiny konečníkem do tlustého střeva nejčastěji za účelem vyprázdnění. Provádí se v poloze na levém boku s pokrčenou pravou dolní končetinou, protože díky anatomickým poměrům se tekutina z této polohy dostane co nejvýše (do colon sigmoideum a colon descendens). U imobilních pacientů se provádí v poloze vleže na zádech s pokrčenými dolními končetinami. K provedení klyzmatu se používá voda nebo fyziologický roztok v množství 1-1,5l  cca 37°C. V případě mikroklyzmatu lze přidat do nálevu projímavou látku dle ordinace lékaře.

Postup při provedení klyzmatu:

Shrnutí:

V domácím prostředí lze provést klyzma za účelem vyprázdnění stolice nejčastěji při zácpě. Očistné klyzma vyprazdňuje a vyplachuje střevo. Projímavé klyzma změkčuje stolici a podává se v podobě mikroklyzmatu o menším obsahu tekutiny. O provedení klyzmatu rozhoduje lékař dle aktuálního zdravotního stavu pacienta. Sestra výkon provádí, edukuje pacienta i jeho rodinu jak předcházet zácpě a v případě komplikací kontaktuje praktického lékaře.

Péče o venózní port a PICC katétr

Zavedení venózního portu nebo PICC katétru je součástí léčby převážně onkologických pacientů. Předchází se tím nadměrné a opakované traumatizaci periferních žil, čímž se pro pacienta nabízí větší komfort během celé léčby. Dlouhodobý žilní přístup umožňuje vstup do centrálního řečiště a je využíván pro opakované cykly chemoterapie, k odběrům krve, podávání infuzí, výživy, analgetik apod. Kvalitní ošetřovatelská péče je základem pro dlouhodobé a bezproblémové používání těchto žilních vstupů.  Vždy je dodržován aseptický přístup a postupuje se dle platného standardu.

Venózní port je tvořen komůrkou se speciální silikonovou membránou a vlastním katétrem, který nasedá na komůrku a je veden podkožním tunelem do centrální žíly. Port neboli komůrka je umístěna pod kůží nemocného, obvykle na hrudi. Membránu komůrky je možno propichovat pouze speciálními jehlami tzv. Huberovy jehly, které mají zkosený hrot a nepoškozují membránu. Port je určen pro dlouhodobé použití (roky). V případě že není používán, je nutné ho pravidelně proplachovat a kontrolovat jeho funkčnost. Proplachy se provádějí dle zvyklosti pracoviště, zpravidla jednou za 6-8 týdnů.

Postup při proplachu portu:

  • sestra pacienta seznámí s postupem, provede hygienickou dezinfekci rukou a připraví si pomůcky (Huberovou jehlu, spojovací hadičku, 20ml stříkačky, fyziologický roztok, dezinfekci na kůži a ruce, sterilní tampóny, krytí Cosmopor, sterilní rukavice).
  • yvsvleče pacienta z horního dílu oblečení, uloží do vodorovné polohy na zádech a vyhmatá port.
  • opět provede hygienickou dezinfekci rukou a nasadí si ústenku a sterilní rukavice.
  • provede dezinfekci místa vpichu otěrem sterilními tampóny od středu ven, na prostoru cca 10-15cm.
  • při zavádění jehly jednou rukou uchopí port palcem a ukazovákem.
  • vyzve pacienta k hlubokému nádechu.
  • a druhou rukou provede kolmý vpich do portové komůrky s jehlou napojenou na spojovací hadičku s fyziologickým roztokem, otočenou směrem ke sternu.
  • vpich provede tak hluboko, až se zastaví o dno komůrky portu a s jehlou již neotáčí.
  • provede aspiraci krve, z důvodu kontroly správné lokalizace jehly v komůrce.
  • napojí novou 20ml stříkačku s fyziologickým roztokem a provede proplach technikou „start-stop“.
  • následně uchopí komůrku palcem a ukazovákem, přitlačí k hrudi pacienta.
  • a druhou rukou jehlu kolmo vytáhne, za tzv. pozitivního tlaku (za pomocí injekční stříkačky vyvine mírný tlak tlakem na píst, aby nedošlo k zpětnému nasátí krve).
  • místo vpichu dezinfikuje, komprimuje cca 20 sekund a poté sterilně překryje.
  • provede zápis do portové průkazky pacienta.
  • při výskytu komplikací (neprůchodnost portu, změny v místě vpichu apod.) kontaktuje lékaře, ambulanci nebo stacionář, kde pacient dochází.

PICC katétr (periferní implantovaný centrální žilní katétr) je katétr zavedený do centrální žíly cestou povrchových žil na horní končetině. Zavádí se na střednědobou a dlouhodobou léčbu jednoho roku, kdy je léčby indikována na týdny a měsíce. Proplachy se provádějí dle zvyklosti pracoviště, zpravidla jednou za 7 dní. Součástí proplachu je i výměna krytí a kontrola místa vpichu.

Postup při proplachu PICC katétru a výměně krytí:                     

  • sestra pacienta seznámí s postupem, provede hygienickou dezinfekci rukou a připraví si pomůcky (20ml stříkačky, fyziologický roztok, dezinfekci na kůži a ruce, sterilní tampóny, sterilní krytí určené pro PICC, sterilní i jednorázové rukavice, návlek).
  • provede hygienickou dezinfekci rukou a nasadí si jednorázové rukavice.
  • odstraní návlek, odšroubuje combi zátku nebo použije bezjehlový vstup a provede dezinfekci koncových částí.
  • na katétr nasadí 20ml stříkačku s fyziologickým roztokem, provede aspiraci a proplach metodou „start-stop“.
  • tlačku na katétru uzavře za aplikace fyziologického roztoku a uzavře katétr sterilní combi zátkou.
  • následně jemně odstraní původní krytí ve směru zavedení katétru.
  • sleduje místo vpichu, zda není přítomen otok, zarudnutí, bolestivost, sekrece.
  • nasadí si sterilní rukavice a provede dezinfekci místa vpichu, krouživě kolem místa vpichu otěrem sterilními tampóny smočenými v dezinfekčním roztoku.
  • dezinfekci provede na prostoru cca 15cm, dle velikosti používaného krytí.
  • po zaschnutí dezinfekce přiloží sterilní krytí, které označí datem a časem přelepení.
  • PICC katétr zafixuje jemným ovázáním obinadlem nebo použije návlek.
  • provede záznam do průkazky nositele PICC katétru a poučí pacienta o následné péči:
    • pacient denně kontroluje, zda se krytí neodlepuje, končetinou ve které je katétr zaveden nesmí zvedat těžká břemena, při sprchování nesmí krytí namočit, krytí a lumeny by měl udržovat v suchu a čistotě.

Shrnutí:

Dlouhodobé žilní vstupy při správném používání významným způsobem usnadňují život pacientům v jejich nelehké životní situaci. Dokonalé zvládnutím ošetřovatelské péče přímo ovlivňuje životnost katétru a výskyt komplikací. Důležitá je následné péče o žilní vstup v domácím prostředí stejně jak proplachy z důvodu funkčnosti v pravidelných intervalech. Převazy a proplachy katétru lez v domácím prostředí provádět na základě indikace lékaře, stacionáře nebo ambulance kde pacient dochází.

Péče o PEG

PEG neboli perkutánní endoskopická gastrostomie představuje umělý vstup do žaludku pro podávání výživy. Tvoří ho tenká sonda, jejíž jeden otvor ústí na kůži břicha a druhý v žaludku. Sonda umožňuje přímé podávání umělé výživy pacientům, kteří nemohou přijímat potravu ústy a mají funkční gastrointestinální trakt. Zavedení sondy je indikováno u nemocí, v jejichž průběhu nebo z důvodu léčby není možný perorální příjem déle než 4-6 týdnů. Jedná se o onemocnění onkologická (chemoterapie, chirurgický zákrok, radioterapie), i neonkologická např. cévní mozková příhoda, degenerativní postižení nervové soustavy apod). Základem péče o PEG je udržování místa průchodu břišní stěnou v čistém stavu a suchu. Ošetřování sondy se liší podle délky zavedení a je nutné o ni pečovat po celou dobu zavedení.

Postup při ošetřování PEGu v prvních 10-14 dnech:

  • v  prvních 24-48 hodinách po zavedení sondy zůstává péče na personálu nemocnice.
  • v následujících dnech se provádí denně sterilní převaz a ošetřuje se místo vpichu:
    • sestra uvolní zevní destičku a posune ji od břišní stěny asi o 5 cm.
    • sondou neotáčí ani nezanořuje (mírné pootočení nevadí).
    • místo kolem vstupu dezinfikuje a očistí od zaschlého sekretu.
    • pak pod zevní destičku vloží sterilní gázový čtverec.
    • během převazu sleduje změny kolem vstupu – zarudnutí, hnis, obtékání výživy apod.
    • následně za stalého mírného tahu za sondu posune fixační destičku zpět těsně ke kůži.

Postup při ošetřování od 10-14 dne po zavedení PEGu:

  • v dalších dnech se provádí 1x týdně zanoření o 2-3 cm a otočení sondy o 360°:
    • sestra uvolní zevní fixační destičku a zasune sondu 2-3cm dovnitř.
    • provede rotaci kolem dlouhé osy o 360°C.
    • sondu následně znovu povytáhne do původní polohy.
    • ověří, zda je mezi zevní fixační destičkou a kůži dostatek volného prostoru (cca 5mm, nesmí se vtlačovat do kůže).
    • zevní destičku nepodkládá sterilním čtvercem.
  • denně se kontroluje stav sondy – změna barvy, vlasové trhliny, prosakování apod.
  • nejméně 2x týdně se gastrostomie omývá vodou a mýdlem, osprchuje a řádně osuší.
  • svorku na sondě je nutno lokalizovat co nejdéle od kůže, používá se jen jako přechodný uzávěr během podávání výživy.
  • pokud se PEG nepoužívá je ho nutno proplachovat 2x denně.

Postup při podávání stravy a léků do PEGu:

  • během aplikace výživy a cca 30minut poté by měl pacient mít zvýšenou polohu horní částí těla o 30-45°jako prevence reflexu a aspirace.
  • před a po podání výživy (i léků) je nutno sondu propláchnout 50ml vody.
  • rozpis a složení enterální výživy by mělo být konzultováno s lékařem-nutricionistou.
  • do PEGu nejsou vhodné potraviny jako káva, džusy, pivo apod.
  • do PEGu je strava aplikována bolusově s noční pauzou.
  • celkový objem výživy bývá rozdělen do 5-7 porcí po cca 300-350ml.
  • kromě výživy je nutné podávat i tekutiny, cca 1,5l denně mezi jídly.
  • léky podávané do sondy musí být řádně nadrceny.

Přípravky klinické výživy:

  • do PEGu se aplikuje strava tekuté konzistence, aby sondu neucpávala .
  • strava je nutričně kompletní – obsahuje všechny potřebné živiny bílkoviny, vitamíny, minerální látky a stopové prvky a má potřebnou energetickou hodnotu.
  • pacientům tedy zajišťuje plnohodnotnou stravu.

Shrnutí:

Perkutánní endoskopická gastrostomie je užívána k enterální výživě a je vhodná pro dlouhodobou výživu. Lokální péče o sondu se liší v čase. V prvních dvou týdnech od zavedení dochází k vyzrávání gastrokutánního kanálu, manipulace a ošetřování PEGu by mělo být co nejšetrnější s dodržováním zásad asepse. Smyslem dlouhodobé péče je pak prevence komplikací. Pokud stav pacienta umožňuje pobyt mimo nemocnici, tj. v domácím prostředí, je možné provádět toto ošetření přímo u pacienta doma.

Ošetřování stomie

Stomie je umělé vyústění dutého orgánu na povrch těla. Nejčastěji se jedná o tlusté střevo, tenké střevo nebo močové cesty. Dochází tak k neovladatelnému vyprazdňování střevního obsahu nebo moči nepřirozenou cestou s nutností používání stomických pomůcek. Veškeré pomůcky hradí pojišťovna a stanovené limity se určují podle druhu stomie. Indikací k založení stomie jsou nejčastěji nádorová onemocnění, komplikované střevní záněty, náhle příhody břišní nebo úrazy. V závislosti na typu stomie rozlišujeme stomie dočasné, které slouží k odlehčení činnosti střeva do doby zhojení a trvalé, kdy již nelze obnovit přirozenou cestu odchodu stolice či moči z důvodu onenmocnění.

Druhy stomie:

  • Kolostomie – vývod tlustého střeva.
  • Ileostomie – vývod tenkého střeva.
  • Urostomie – vývod močovodu.

Postup při ošetření stomie:

  • sestra informuje pacienta o výměně stomického setu a ošetření stomie.
  • zajistí soukromí pacienta a vybídne ho ke spolupráci.
  • připraví si potřebné pomůcky: odstraňovač náplasti, jednodílný nebo dvoudílný set, ochranné rukavice, ochranný film, čistící pěnu, ubrousky, nůžky, fixační pásky, těsnící kroužky atd.
  • uloží pacienta do pohodlné polohy, nejčastěji vleže.
  • původní stomický sáček odlepí tahem shora dolů, v případě potřeby použije odstraňovač náplasti.
  • zhodnotí okolí peristomální kůže, obsah sáčku, stomii, její velikost a tvar a případné odchylky.
  • zbytky stolice otře ubrousky a kůži omyje vlažnou vodou nebo čistící pěnou a osuší. Dle potřeby odstraní ochlupení pod lepící plochou.
  • kůži ošetří podle stavu ochranným filmem, pudrem apod.
  • změří velikost stomie pomocí šablony a podle naznačených okrajů vystřihne otvor tak, aby byl o 2-3mm větší, než je průměr stomie.
  • u jednodílného systému mění podložku i sáček.
  • u dvoudílného systému podložku lepí samostatně, následně přiloží sáček.
  • lepící plochu zahřeje (promnutím v rukách) a odstraní plastový kryt z podložky.
  • sáček přeloží v polovině a přiloží ke stomii lepící plochou, nejdřív na dolní polovinu a poté směrem nahoru.
  • přitiskne k tělu, aby dobře přilnula k podložce, a nechá 5-6 minut prohřát, přiložením dlaně na stomický set.
  • u jednodílného systému mění podložku i sáček.
  • u dvoudílného systému podložku lepí samostatně, následně přiloží sáček.
  • jemným tahem se ujistí, že sáček na těle pevně drží.
  • provede úklid pomůcek a použitého materiálu.

Shrnutí:

Život se stomii není pro žádného člověka jednoduchý. Pacient se musí vyrovnat jak se stomii, tak se závažnou diagnózou, které u něho vedla k vytvoření stomie. Významnou roli při vyrovnávání se s nově vzniklou situací hraje i péče o stomii v domácím prostředí po propuštění pacienta z nemocnice. Všeobecná sestra, která dochází k pacientovi domů, pokračuje v edukaci o zásadách při převazování, učí pacienta starat se o vývod, řeší případné komplikace nebo konzultuje stav se stomickou sestrou.

Zavedení nasogastrické sondy

Nasogastrická neboli žaludečni sonda je tenká trubička, která se zavádí nosem nebo ústy do žaludku. Používá se k jednorázové nebo dlouhodobé dekompresi žaludku s odsáváním plynu a žaludečního obsahu. Může být také použita jako výživová sonda ke krátkodobému podávání výživy, při neschopnosti přijímat jídlo a tekutiny ústy, v paliativní onkologické péči může zavedena sonda odstranit úzkost, obavy ze zvracení a bolesti břicha.

Postup při zavedení nasogastrické (žaludeční) sondy:

  • sestra poskytne pacientovi informace o účelu a způsobu zavedení sondy, vyzve ho ke spolupráci.
  • připraví si pomůcky a uloží pacient do vhodné polohy vsedě nebo polosedě.
  • provede hygienickou dezinfekci rukou a nasadí si jednorázové rukavice.
  • vyjme sondu z obalu a změří délku zavedení (distální konec sondy přiloží pod mečík hrudní kosti – nad oblast žaludku, dále k ušnímu lalůčku a ke špičce nosu) a označí místo fixem nebo náplastí.
  • konec sondy natře lubrikačním gelem a opatrně zavádí volnějším nosním průchodem.
  • pokud je pacient schopný polykat podává čaj nebo vodu po lžičkách a při každém polknutí zavede sondu dál.
  • pokud pacient nemůže přijímat nic per os, vyzve ho, aby polykal naprázdno.
  • sondu zavede až k označenému místu na sondě a zkontroluje správnost zavedení:
    • aspirace žaludečního obsahu
    • poslechová kontrola: na oblast žaludku přiloží fonendoskop a do sondy aplikuje 10-30ml vzduchu, pokud je slyšet zaškroukání, je sonda umístěna správně.
  • poté zafixuje sondu náplasti na nos, popřípadě na tvář.
  • sondu napojí na sběrný sáček nebo uzavře zátkou.
  • provede úklid pomůcek a zápis do zdravotnické dokumentace

Shrnutí:

Zavedení i extrakce žaludeční sondy spadá do kompetence lékaře. Zavedení nasogastrické sondy je nepříjemný výkon, pacientovi musí být zřetelně objasněn důvod zavedení. Sestra poté u pacienta pravidelně kontroluje stav sliznic a okolních tkání, při dlouhodobém zavedení sondu v nosním průchodu přemisťuje, aby nedošlo k vytvoření slizničních dekubitů. Jakmile dojde k ústupu potíží u pacienta, sonda může být odstraněna.

Informace

informace o péči pro veřejnost i lékaře

Soubory ke stažení

Aktuálně


Všechny aktuality